V českém jazyce jsme dostali za úkol napsat známou pohádku o Červené Karkulce v podání vlka. Je to rychlá práce, takže na to ze slohové stránky moc nehleďte. ;D

Sedím v lese a najednou slyším dětský hlásek, jak si prozpěvuje: "Lá, lá, lá, jdu za babičkou !" Mám hlad, proto se rozhodnu zaútočit, vyčkám, než Karkulka půjde kolem a v tu chvíli na ni skočím. Ona si však ničeho nevšimla a já se netrefil ! "No nic, budu ji sledovat až k babičce .. a nebo, a nebóóó .. předběhnu Karkulku, sním babičku a bude to." Přímo jsem utíkal, zaklepal, snědl .. to znáte, prostě 'HAM' a bylo to. Rychle si lehnu do postele a čekám .. Po chvilce Karkulka klepe, řeknu jen: "Pojď dál !" Teď přichází Karkulčino vyprávění, které mě ale nezajímá, proto ji sežeru a neřeším. Karkulka nestačí ani zakřičet a už je v mém břichu. Jsem najezený a chci odejít, jenže v ten moment příjde nebojácný myslivec, vezme kudlu a rozpárá mě. Dál už nevím, jak to je, protože jsem mrtvý.

JaňuLa

Vážená paní ředitelko, drazí učitelé a milí žáci,

dovolte mi pár slov pro rozloučení se s touto základní školou.

Je to již 9 let, co jsme usedli do školních lavic. Hned se nás ujala paní učitelka Eberhardová, která s námi prožila první velký životní krok. Celé dva roky to bylo učení hrou. Na tuto dobu mám jen matné vzpomínky, ale nejhezčí vzpomínka je, jak jsem dostala svoji první jedničku. Dva roky uplynuly a nás si vzala do péče paní učitelka Glosová. A to už bylo něco jiného. Hry už nebyly tak často a na místo nich se dostavilo opravdové učení. Myslím ale, že jsme si zase tyto dva roky užili. A teď již na nás čekalo něco jiného a se vším novým přišel i náš pan třídní učitel Louda. Bylo to něco nového mít chlapa za učitele, avšak po pár dnech jsme si na jeho: "To je velká krása" a "Zvířátka moje" zvykli a začali ho mít rádi více a více. Nejvíce nás ale těšilo, že nám ho všechny ostatní třídy záviděly a také jeho ochota s námi jezdit na výlety. Věřím, že to s námi neměl vždy lehké a že jsme mu několikrát lezli na nervy, ale vždy nám naše pubertální výjevy odpustil a pousmál se nad nimi. A za to panu učiteli opravdu moc děkuji, jelikož co on udělal pro nás by zřejmě neobětoval žádný z učitelů a proto si získal moji oblibu. Řešil i naše hádky a tím náš kolektiv dovedl téměř až k dokonalosti. Na tohoto úžasného učitele budu vždy vzpomínat v dobrém a věřím, že jakákoliv vzpomínka mi vytvoří úsměv na tváři. S ním jsme také udělali další vělký životní krok a to rozhodnutí o naší budoucnosti a o správném výběru střední školy.

A na závěr chci moc poděkovat všem učitelům Základní školy *** , jelikož nám dali základy, které jsou pro nás velice důležité do budoucnosti.

A teď už s posledním zvoněním ... sbohem!

JaňuLa

Planeta Země

Všechno začalo přírodou a ukončit to má člověk? V dnešním prohnilém světě možná ano. Naše planeta Země, jedna velká koule obíhající Slunce, součást Mléčné dráhy nebo náš domov? Ať je to už cokoliv, existuje na ní lidský mozek prolezlý červy. Všechen život žačal pouhou sekundou, následovnně vznikl vzduch, voda a bohužel i život. Takhle se vše začalo rozvíjet a zdokonalovat. Primáti se zdokonalili natolik, až se z nich vyvinuli lidé. Vše, co se téměř z ničeho rozvinulo, se žačíná zase měnit v to "nic".

Lidský rozum se rozvíjí stále, také to jde poznat na všem, co vyrábíme a snažíme se zdokonalovat. Planeta Země je tolik provrtaná a zastavěná, že bych se nedivila, kdyby přišel konec světa. Lidé si totiž neuvědomují, že nezáleží na barvě pleti, na vyspělosti státu, na pěnezích, ale že záleží na soužití lidstva. Kdyby nebylo výbuchů elektráren, příroda by netrpěla, kdybychom nekáceli stromy a nestavěli na jejich místě domy, nezahubili bychom tím zvěř, která si také zaslouží žít. A mohla bych uvádět příklady až do večera, ne-li déle. Zkrátka, kdyby nebylo lidské "mocnosti", život by byl hezčí.

A ještě zpět ke vzniku světa, prý chtějí lidé za pár let udělat cestu na Mars, vytvořit na něm atmosféru a lidský život. Jako kdyby nestačila chudák Země. Lituji snahu přírody. Dala nám již několikrát šanci, ale my ji stále marníme nebo v některých případech i hůř, obracíme ve špatnosti. Všem lidem bych provrtala mozky, a potom bych se jich zeptala, zda jim je fajn.

A na závěr? Země - úžasná věc pokažená lidskou debilitou.

JaňuLa

Nejen kočky, ale i my, lidé, máme 9 životů

Existuje více životů nebo žijeme jen krátkou chvíli, a potom se prostě vypaříme a zůstanou po nás jen potomci? Tuhle otázku nemůže nikdo zodpovědět, jelikož když už nějaký ten starý člověk zemře, my, živí se o tom, zda se jeho duše vtělila do zvířete či neživé věci, už asi těžko dozvíme. A vědcům s různými teoriemi nemůžeme věřit, jelikož to jsou jen hloupé teorie, které k ničemu nevedou, a dotyční si je nevyzkoušeli "na vlastní kůži".

Když o tom popřemýšlím, dojdu k závěru, že jistě něco existuje. Náš život pokračuje dál, ale jsme očištěni a můžeme začít "od nuly". Sice je nespravedlivé, že ti zlí, co dělají na Zemi samé špatné věci, se také dostanou do toho dobrého světa plného klidu a míru, avšak věřím, že se budou mít hůř, než my, hodní.

A takhle projde naše duše několika světy, až se znovu vtělí do novorozeněte. A na světe je další nový život. Teď už snad víte, proč malé děti mluví o vílách a o andělech. Pro upřesnění, protože si ještě něco z toho starého světa pamatují, kdežto my, téměř dospělí, už nic.

Někdy si kladu otázku, co by se semnou stalo, kdybych teď zemřela. Chtěla bych to vědět, jelikož mě to velice zajímá. Chtěla bych alespoň na malou chvíli zažít, jaké to je být duše bez těla a jít do jiného světa, jenže potom se vrátím do reality a řeknu si, že to poznám za pár let, až na to budu mít věk.

JaňuLa

Lekce lásky

Napsala: Jacqueline Wilsonová

Nakladatelství: BB/art s.r.o.

Rok vydání: 2010

Počet stran: 245

Ilustroval: Nick Sharratt

Hlavní postavy: Prue, Rax

Kniha vypráví o rodině, která si žije skromně a vydělává na prodeji knih v jejich obchodě. Prue a Grace jsou dcery manželů Kingových. Pan King nemá rád školy, a proto učí Prue a Grace doma. Jednoho dne k nim přišel úředník a začal jim vyhrožovat, že pokud holky nezačnou chodit do školy, nebo alespoň na doučování, budou je muset dát do dětského domova. To samozřejmě pan King nechce, a tak poslal Prue na doučování, které stojí 20 liber. Prue na 1. hodině nic nechápala, tak se rozhodla, že si našetří peníze, které jí táta dal, a potom je utratí. Panu Kingovi došel po pár týdnech dopis, že Prue nechodí na doučování. Strašně se naštval, až omdlel. Prue musela zavolat sanitku, která ho odvezla do nemocnice, a tam mu zjistili, že prodělal mrtvici a má půl těla ochrnuté. Mezitím, co pan King ležel v nemocnici, přišel zase úředník a měl poslední varování, že pokud holky nepůjdou do školy, půjdou do dětského domova. Paní Kingová se bála, a tak hned ten den je šla přihlásit do Wentworthské školy. Prue ze začátku chodila nerada, ale nakonec se zamilovala do profesora Raxberryho, zvaného "Rax" a k jejímu překvapení, on do ní taky. Každý pátek mu chodila hlídat děti, aby si mohl s manželkou někam zajít a vždy potom Rax Prue odvezl domů. Ze začátku to bylo normální, ale postupem času jí Rax přiznal lásku a dokonce se i líbali. Prue s ním chtěla utéct, ale on nemohl kvůli ženě a dětem. Nakonec se to dozvěděla jedna holka ze třídy, kam chodila Prue, a ta to šla říct paní ředitelce. Ta Prue přeložila na jinou školu. Prue nikdy nezapomene na Raxe, učitele výtvarné výchovy, a Rax zase nikdy na ni.

Názor na knihu: Kniha se mi líbila, ze začátku byla celkem nudná, ale hned poté, co Prue začala chodit do školy to bylo zajímavé. Knihu bych doporučila všem a především těm, kteří mají rádi knihy paní Wilsonové.

S krásným výhledem na ---, na tu zalesněnou část, se zastavím.

Rozmanitost barev je až nemožná, je totiž podzim. To nejkrásnější období života listnatých stromů.

Všechna lesní zvířátka si schovávají zásoby na zimu a to samé dělají i stromy, ať už listnaté či jehličnaté. I já cítím, jak se mé konečky kořenů zapouštějí hlouběji do země, aby mi v zimě neumrzly a listí chytá načervenalou barvu. Některé stromy se barví i do žluta.

Ale teď ještě rostu a sílím a --- mám čím dál tím více jako na dlani. Mohu se podívat kamkoliv a všude vidím jen přírodu plnou života a radosti. Slunce, které je mi čím dál tím blíže, mě pálí do listů, lesní mravenečci si na mé kůře prošlapávají cestičku a plno ptáčků zpívá kolem mě. Šťastné rodinky procházejí kolem mého místa po asfaltové cestě a užívají si poslední sluneční paprsky tohoto roku.

Právě teď jedna jde, přibližují se blíž ke mně a i lesní zvěř ji zpozorovala. Posadili se pod mé silné větve, ke kořenům, do té krásně zelené travičky plné života. Rozbalují si oplatek a smějí se. Po chvíli se zase zvednou a odcházejí. Věřím, že je zde nevidím naposledy, protože se jim zde očividně líbilo. Ještě aby ne, to by museli být opravdoví pesimisté k přírodě.

Zbytek dne se nemohu vynadívat na les, ty barvy mi berou dech a spolu se západem Slunce je vše romantičtější. Zbývá už jen pár minut, než Slunce usne. Já se naposledy podívám a s hřejivým pocitem u srdce usínám. Další den je stejně krásný jako všechny ostatní. Jsem ráda, že se mé kořeny zapustily právě zde.

JaňuLa

(--- = obec, ve které bydlím)

"Říkají mi Dorry, jsem malá duhová rybka.

Rodina, u které právě bydlím, si mě koupila od jednoho zvláštního tvora, který pěstoval mě a mé vrstevníky. Moc dobře jsem se u něj neměla, jídlo - pokud se tomu tedy tak dalo říci, nám nechutnalo a navíc jsme ho měli jen jednou za čas. Ale to až příště..

Právě kolem mě proplouvá zvláštním stylem dívka, kterou mám nejraději, Jana. Dává mi každý den 'mňamku' a hraje si se mnou. Dále je tu Aneta, ta se spíše stará o zvláštně se otevírající mušli, do které potom dlouho kouká. Na řadě je Petřík, podle mě zakrslý prcek. Neustále mi bouchá do domečku a to mi leze 'ploutví'. Občas zahlédnu i obřího muže a ženu, ale ty vidím jen zřídka.

Všichni jsou moc barevní. Já sama mám na těle čtyři barvy, ale oni jsou schopni si pokrýt celé tělo tolika různými druhy šupin, až je to 'nerybí'. A o tom, zda jsou ryby, bych se mohla také hádat. Podlouhlé ploutve, se kterými různě mávají a divné plavání, které ani nejde napodobit. Ale nejvíce mě stejně zaráží, jak mohou dýchat. Můj kamarád to jednou zkusil a od těch dob je někde za mořem.

Ale i přes to, že moje rodina nevypadá jako rybí, mám je ráda.

A teď už mě neotravujte.. Jdu na 'mňamku'."

by JaňuLa

Začala jsem chodit do šesté třídy a můj hloupý mozek ještě nevěděl, k čemu potřebuji nejlepší kamarádku a jak tu pravou poznat, proto se rozhodl označit Pavlu za nejlepší.

Hned první školní den jsme si spolu sedly a začaly se bavit. Občas mi nabídla její čokoládu nebo bonbony a já dělala to stejné na oplátku. Naše přátelství se vyvíjelo opravdu dobře.

Čas plynul, nastal leden a Pavla mě pozvala na její oslavu narozenin, kde proběhlo mé první setkání s Míšou, Pavlininou kamarádkou z hip-hopu. Hned, co jsem ji spatřila, se mi zdála protivná, a taky že ano. Po chvíli se všichni začali bavit na můj účet, ale oslava se nakonec docela povedla, ikdyž nebyla jedna z nejlepších, které jsem zažila, protože Pavlinino chování mě překvapilo. Předváděla se a mě si téměř nevšímala, avšak několik dní na to se vše změnilo, a to k lepšímu.

Uplynul půl rok a Pavla mi nabídla, zda s ní nechci jet na letní tábor. I přes mé obavy jsem souhlasila.

Nastal den 'D' a já odjela s Pavlou na tábor. Cesta proběhla v pořádku, i ubytování nebylo špatně, dokud nepřijela Míša s Aničkou. Od této chvíle nastalo opravdové peklo. Moje snaha vyrovnat se s nimi byla marná, ba právě naopak, naše kamarádství se ještě zhoršilo. Začali mě šikanovat. Nejdříve posmívání, později ničení mých věcí, avšak nejhorší pro mě bylo, když mě vyhodili ze své skupinky jen kvůli tomu, že tanec není můj koníček.

Nejhorší týden mého života byl již u konce. V Pavlíně jsem se opravdu dost zmýlila, ale možná bylo dobře, že jsem tohle všechno zažila, protože bych nikdy nepřišla na to, jak lidé mohou být falešní, ikdyž se tváří dokonale a zpočátku jsou milí.

by JaňuLa

(text je podle pravdy)

Upozornění! Tato slohová práce není jen mou prací, ale zároveň mých spolužaček.. → Dendy a Kify. :)

Všechno začalo o prázdninách roku 2005, tehdy mi bylo 14 let.

Přestěhovali jsme se s rodiči do nového domu v Hradci Králové. Zpočátku se vše zdálo dobré, našel jsem si pár dobrých přátel, kteří zde byli na prázdninách, hrávali jsme fotbal basket, videohry a takhle bych mohl pokračovat až do prvního školního dne, to už přátelé odjeli. Tím začíná mé utrpení. Bylo úterý a já jako každý den vstal, nasnídal se a vyrazil do školy. Cestou jsem se střetával s nenávistnými pohledy ostatních dětí, někteří na mě dokonce pokřikovali, jiní se zase smáli. Jakmile jsem vkročil do třídy, prolétla mi hlavou myšlenka, že sem nikdy nezapadnu. Kam jsem se podíval, tam stáli namakaní borci, potetovaní od hlavy až k patě a holky na vysokých podpatcích s minisukněmi se chovaly povrchně.

Nadávali mi a smáli se, během dalších dní se vše stupňovalo. Začali mě nazývat šprtem kvůli mému výbornému prospěchu a později i šikanovat.

Po pár nejhorších měsících mého života jsem se rozhodl k rázné změně. Jakmile nastal víkend, zašel jsem do tetovacího studia a nechal si vytetovat kobru na paži. V pondělí ráno jsem se probudil s pocitem drsňáka. Z domu jsem vykročil pravou nohou s cigaretou v hubě. V moment, kdy jsem přišel do školy, se na mě strhly všechny pohledy. Já se jen pousmál a s hřejivým pocitem u srdce jsem si sedl na své místo. Všichni se ke mně najednou chovali úplně jinak, už jsem nebyl ta "šedá myška", co seděla v koutě. Po škole jsme si šli zapálit, večer mě pozvali na párty a já nemohl jinak než souhlasit.

Na párty se kouřilo a fetovalo, musel jsem to zkusit, abych nebyl za slabocha. Nebylo to tak špatný, a tak jsem v tom pokračoval. Zanedlouho se ze mě stal závislák, zhoršil se mi prospěch a taky vztahy v rodině. Neměl jsem už sílu tomu vzdorovat, bylo pozdě. Rozhodl jsem se tohle trápení ukončit.

Jednoho chladného večera, kdy nikdo nebyl doma, jsem se vydal k nedalekému mostu. Přelezl jsem zábradlí. Během pár chvil mi před očima proběhl celý život, v tu chvíli jsem si uvědomil, že žádný problém není tak velký, aby se nedal vyřešit. Chtěl jsem přelézt zpět, ale zafoukal příliš silný vítr, který mě nepustil, a já padal do hlubin…

Byl pěkný den a já šla s mojí kamarádkou Kristýnou, Dendou, sestrou a s kamarádčinou sestrou domů. Bydlíme poblíž sebe, takže máme stejnou cestu. Šly jsme, povídaly si a smály se. Najednou jsme potkaly spolužačku, která bydlí úplně jiným směrem, a tak jsme si řekly, že nám určitě neuškodí, když se na pár minut zastavíme a budeme si povídat a smát se i s ní. Jenže to byla právě ta chyba a nastalo pár osudových minut..

Kamarádčina sestra, Andrea, se opřela o plechovou zídku, která nebyla moc bezpečná, stejně jako celá naše vesnice. Ve chvíli, kdy celou svojí váhou dolehla na zídku, plech se prohl a ona i se školní taškou propadla dolů. V tento okamžik jsme hrůzou zaječely, ale naštěstí to netrvalo moc dlouho a my rychle zareagovali a chytly Andreu za nohy. Ale to nebylo to nejhorší. Plech se vrátil do původního stavu a my jsme nevěděly, co máme dělat. Potom však jednu z nás v rychlosti napadlo, že musíme zavolat někoho na pomoc, tak jsme vykřikly jen: "Pomoc!" Nikdo se však neozval, takže nám nezbývalo nic jiného, než abychom ji vytáhly samy. Byla to velká dřina, nejdříve jsme musely plech roztáhnout, ale přitom dvě z nás držely Andreu, aby nám nevyklouzla a nespadla dolů do řeky nebo na kameny. Poté jsme zatáhly a ona zase byla zpět na zemi. Jenže jí přibyly na krku a na zádech škrábance a chvíli nemohla pořádně dýchat. Její sestra, Kristýna, utíkala rychle pro vodu, abychom jí mohly rány umýt. Už byla skoro zpátky i s vodou, když vtom přišel nějaký pán a zeptal se: "Co tady holky děláte?" Všechny jsme se ještě pořádně nevzpamatovaly z Andreininého pádu, tak jsme pouze odvětily: "Nic!" a on odešel.

Nakonec to dopadlo dobře. Obec místo po pár dnech zadrátovala, ale stejně si myslím, že to není moc bezpečné.

Mamka zachráněné holky, tedy Andrei, nám přišla poděkovat do školy spolu s paní ředitelkou. Zavolala si nás k tabuli a předala nám stříbrné náramky jako poděkování. Několikrát zopakovala: "Děkuji vám holky, že jste zachránily Andrejku.." a přitom měla slzy v očích jako by asi měla každá matka.

Dodnes na ty osudové minuty vzpomínám. Jsem ale ráda, že jsem byla na tomto místě ve správnou chvíli, protože kdyby ne, nemusel by tam být nikdo a kamarádka by už třeba mezi námi nebyla.

by JaňuLa

(text je podle pravdy, opravdu se mi toto stalo)